tenhle článek jsem si v duchu psala už snad desetkrát, ale nikdy jsem si nesedla ke klávesnici a nesepsala ho.. nepříjemné úkoly totiž většinou odkládáme.
Chtěla bych Vám na začátku strašně moc poděkovat! Za to, že čtete, za to, že komentujete, a že jste tu pro mne byli.
Aby mohlo začít něco nového, musí někdy něco starého skončit. Nejspíš. V mém případě je to blog. Určitě jste si všimli, že už tu pro Vás nejsem jako dřív.
Dřív jsem po každém výletu nebo zážitku přímo běžela přetahovat fotky z Nikona, pak jsem strávila několik hodin úpravami a sepisováním dobrodružství.
Když se mi povedly upéct muffiny nebo bábovka, dokumentovala jsem Vám vznik svých kuchařských kouzel.
Když jsme jen tak blbli s Benjaminem a tvářil se roztomile, tak jste to věděli jako první.
Byl na to čas, byla na to chuť a bylo to pro mě TO, co mě naplňovalo.
Blog by mě naplňoval i dnes, chutě mám pořád, ale to, co nemám je TEN čas.
Ani netušíte, kolik dobrodružství a zážitků jsem za poslední měsíce prožila.
Kolik trápení jsme si zažili s Benjaminem na veterině přes léto a podzim (asi tak 35 návštěv).
Jakou jsem viděla nádhernou přírodu, západy slunce a kolik nápaditých schovek na kešky jsme objevili.
Nebo jak se mi nepovedla bábovka ani cukroví, ale za to jsem vymyslela skvělou sýrovou omáčku a snědla jsem asi tak 20 porcí hrachové polévky.
A taky jak vypadá můj byt, jak je provoněný novými svíčkami a mám úžasný obrazy, na které nemohu sehnat rámečky.
Chtěla bych si teď svůj život žít víc offline.
A Vás, blogerky, číst nepřestanu.. zpříjemňujete mi každé ráno :-)
Pac a pusu
C.
P.S. Třeba je čas začít psát svoji vysněnou knihu..
