Ahoj,
je to asi 15 minut, co jsem dočetla článek u mé oblíbené pekařky/blogerky Terezky (chtěla jsem napsat "bejkerky" jako "baker" (pekařka) v ženském rodě, ale vyznělo to spíš jako bejk/bejkerka).
A od TÉ doby mi tluče srdíčko jako o závod..
Ptáte se proč? Protože jsem se rozhodla zapojit se do soutěže, kterou vyhlásila a Vám se svěřit s mými deseti větami.
Článek od Terezky naleznete na jejím blogu Sweet Melange:
http://terez-theactualme.blogspot.cz/2015/10/je-mi-25-muj-pribeh-v-deseti-vetach.html
V listopadu tomu bude 28 let, co jsem se v Praze narodila - 16 měsíců po mě se narodila moje sis Adush, která momentálně objevuje americkou krásu a o 15 let později naší rodinu zkompletovala nejmladší Eli, o kterou se stará naše dokonalá máma.
Od malička mě doprovází zdravotní problémy, co se týká uší, sluchu a nedoslýchavosti - pronásleduje mě to vlastně až do dnešních dnů, kdy si musím dávat pozor, kdo na mě zrovna mluví, aby se vůbec dočkal odpovědi :) asi i proto jsem si jako malá raději četla, než abych někoho poslouchala.
Mládí a dospívání jsem si prožila asi jako každý teenager, bylo plné zážitků, lásek, dobrodružství i přešlapů, nešťastných lásek a falešných přátelství - z té doby mám však i svůj dospělácký sen (psát), který mi díkybohu zůstal, i když si za ním v současnosti nejdu naplno, ale spíše čekám na to, co mi život nachystá.
Ve dvaceti jsem se odstěhovala z vesnice od mamky, do Prahy k tátovi a pak do bytu se spolubydlící, kde jsem se snažila po gymnáziu neúspěšně, dostudovat informatiku na VŠE.
Do toho jsem se dvakrát zamilovala a prožívala si pár let bezstarostně a pár let se starostmi.
Z posledního vztahu mi zůstal tříletý psí mazlík Benjamin, se kterým společně válčíme už třetí měsíc s nemocí, která se pomalu, ale kurňa jistě, podepisuje na mé psychické pohodě a na jeho kůži.
Teď mám v životě poprvé svůj vlastní byt, kde jsem sama sobě královnou (teda až na to chlupatý princátko Benjiho).
A taky jsem už nějaký ten měsíc zaláskovaná do (nejhezčího) zahradníka, který mě na prvním rande provedl Prahou a na "druhém" mě okouzlil Londýnem.
V březnu 2013 jsem napsala úplně první článek na tenhle blog - byl o Benjaminovi a o tom, jak se dostal do naší smečky, a já začala psát o mých dobrodružstvích a objevila kouzlo blogování a hlavně pouto přátelství s ostatními bloggerkami, které mě provází každým dnem formou jejich článků
(tak jsem se dostala i k Tobě Terezko, tenkrát jsi mi napsala k jednomu článku komentář a já se Tě od té doby nepustila).
A dnes píšu na blog už s rozmyslem a s láskou, snažím se rozšířit si obzory (učím se vařit, učím se Benjiho venčit bez vodítka, snažím se nebát se a říkat na všechno "ano"), chci si určit nové malé životní cíle, abych se pak mohla ohlédnout a říct si .. "to stálo za to"!
Pac a pusu
C.
♥ Vůbec jsem si nevšimla, že by jsi měla problémy se sluchem, minimálně to umíš dobře maskovat :-* Krásně napsáno ;-)
OdpovědětVymazatDěkuju :-*
VymazatAhoj Klári, tak jsem se tu zas zastavila, abych ti znovu poděkovala, žes tohoto malého projektu byla součástí. Jsi super a moc si vážím jak sdílení příběhu, tak i toho, že jsi ten článek sdílela všude možně :). Měj se krásně a užívej podzimu! Terez
OdpovědětVymazatP.S.: Na to, jak jsem ti tu tehdy napsala komentář si pamatuju moc dobře! :)
VymazatTerez, moc děkuju za možnost být součástí :) Myslím, že Tvůj blog si víc popularity zaslouží, takže to bylo "s láskou".
VymazatPac a pusu
C.
Krásně napsáno .. drž se toho a jdi si za svými sny :-) V.
OdpovědětVymazatDěkuju, půjdu!
VymazatC.